Vrchol na dohled

Piz Bernina 4 049m -1 400m vysoká SV stěna.

Tam kde leží švýcarské olympijské středisko Sv. Mořic ční k oblakům masiv pohoří Bernina. Projíždíme jej autem s rodinou a malebným údolím stoupáme do osady Morteratsch, kde je horský kemp. Na krásné zelené louce stavíme náš stan a pomalu se seznamujeme s okolím. Je nádherné slunečné odpoledne a je to vlastně prvně, co spatřujeme zdejší dolinu zakončenou zaledněnými horami. Až teprve moje třetí návštěva této oblasti dopřává spatřit tu nádheru kolem,neboť předešlá léta pokusů zhatila hustá mračna a déšť. Do třetice vše dobré! V kempu panuje pohoda, ale mne se synem čeká balení batohů a výstup dolinou pod SV stěnu Piz Berniny, nejvyššího vrcholu stejnojmenného pohoří. Chceme se touto stěnou pokusit vystoupit následující den. Je to mohutná skalně - ledová stěna vysoká 1 400m a náš pokus bude prvním pokusem Čechů ve směru, který jsme si vytyčili. Opouštíme kemp a ostatní členy rodiny. Zítra večer - nashledanou!
Vyrážíme horským chodníkem vstříc dolině vytvořené působením ledovce Morteratsch. Ve výšce 2 495m míjíme chatu Boval a po moréně ledovce stoupáme co nejblíže k úpatí stěny, kde nacházíme vhodné místo noclehu pod převisem velkého balvanu. Rovnáme kamenné lože a když slunko zapadne za obzor, naše spacáky zahřívají ztuhlá těla v noční spánku.
Ve čtyři ráno mne syn budí ,že je čas vstávat, jak jsem mu večer nakázal. Z teplého spacáku se však do mrazivého rána nechce, ale je to časově nutné. Vaříme čaj, snídáme a nepotřebné věci na výstup zanecháváme v ukrytu našeho bivaku. Pak za svitu Měsíce stoupáme k úpatí stěny. Navazujeme se na lano a čeká nás 600m skalní stěny. Kolmé úseky přerušují zasněžené police ,kde většinou buduji stanoviště na jištění. Stěnu tvoří nepříjemně zvětralá žula s jakou se setkávám prvně a snad naposled v životě. Každý stup a chyt hrozí ulomením a následným pádem. Kličkuji stěnou a hledám nejvýhodnější směr. Neporušené mechy a lišejníky mi dávají ve známost,že jsme prvními, kdo se tímto směrem pokouší prostoupit. Slunce již vyběhlo nad obzor a je bez jediného mráčku. Mnohdy zní dolinou zvuk mých zatloukaných skob a u jedné z nich zatlučené až po očko, zazní výkřik a napnutí se lana. Automaticky jej sevřu a čekám tlak. Synovi se vylomily pod nohama kameny a zhoupl se v traverzu stěnou. Snažím se ho udržet než znovu nalezne oporu ve stěně. Lano se trochu odřelo přes hranu žuly, ale vydrželo. Ještě s větší opatrností pokračujeme dál ve výstupu. Po osmi hodinách vypětí máme skalní stěnu za sebou. Dolézám na sněhový svah, nad kterým ční děsivá třicet metrů vysoká ledová převislá hradba. Nazouváme stoupací železa a rychle pryč od tohoto místa. Praskot ledu nad námi nahání hrůzu. Traverzuji doleva a 70 stupňovým ledem oblézám hradbu. Před námi se odkryl mírnější sněhový svah. Zavrtávám titanový ledovcový šroub a dodírám syna. Máme za sebou  nejtěžší část výstupu. Svah končí po 400m na východním hřebenu hory. Je snadný, ale přibývající výška a nedostatek kyslíku naší malé a-klimatizace zpomaluje postup. I Slunce pálí a odráží se od sněhu na naše nekryté části těla plnou intenzitou. Nedostatek tekutin, rozpraskané rty a křeče do lýtek jsou výsledkem naší únavy. V pozdním odpoledni dosahujeme skalního hřebenu. Na jeho konci ční k obloze vrchol vzdálený pouhých a přece dalekých 300m. Do večera bychom to zvládli, ale co sestup? Věci na přežití noci zůstaly dole pod stěnou a slib ženě, že se do večera vrátíme, musíme splnit. Určitě by zalarmovala horskou službu. I syn vítá mé rozhodnutí k návratu, neboť je na něm znát značná únava. Traverzujeme sněhovým svahem k jižnímu hřebenu dělící Švýcarsko s Itálií. Po něm pak sestupujeme do sedla, kde začíná sněhové pole a následuje začátek mohutného ledovce Morteratsch. Poslední ohlédnutí a stesk k ne-dosaženému vrcholu. Vyšlapanými stopami ve sněhu začínáme scházet dolinou. Stopy se vyhýbají ledovci několika kilometry velkým obloukem a mizí vzdálenou dolinou. Už ve stěně jsem sledoval rozpukaný ledovec, zda by nešlo přes něj sestup zkrátit. Je to riziko do neznáma, ale čas nás nutí k rychlému jednání. Opouštíme stopy a míříme na zlom ledovce. Souvislá sněhová pláň dává pocit jistoty až do místa, kde najednou mizím v trhlině zakryté sněhem. Ani nestačím vykřiknout, jen ruce a batoh na zádech, zabraňují dalšímu propadu do neznáma. Z trhliny mi trčí jen hlava a část batohu. Kopu nohama až se hroty želez zasekávají do ledu pode mnou. Hrabu se ven z trhliny a syn jen bezmocně přihlíží. Podařilo se! Jak rychle jsem propadl, tak rychle jsme ihned navázáni na laně a bez něj už ani krok. Míjíme další již viditelné trhliny a sestupujeme přes zlom ledovce do míst, jeho téměř kolmého propadu. Sto metrů se musíme spustit na laně. Buduji místo na spuštění a sleduji další možné stanoviště pod sebou. Je to police ledu na konci bočního žlebu. Syn se trochu zdržel při rozmotávání lana. Nervózně přešlapuji, ale to krátké zdržení nám zachraňuje životy. Na polici pod námi, kde jsem chtěl budovat stanoviště, s ohromným rachotem dopadá několikatunový serák ledu. Tříští se o polici a mizí níže obrovskou trhlinou v ledovci. Běloba našich tváří je, na místě. Dnes nás štěstěna vzala na milost. Snažíme se dostat mimo žlab a to se daří. Ledovec ztrácí na strmosti, ale jeho trhliny musíme stále přeskakovat nebo obcházet. Jejich dna mnohdy pro jejich hloubku nelze ani spatřit. Kličkujeme ledovcem k místu našeho bivaku, kde si můžeme konečně oddychnout. Balíme věci a sestupujeme už po pevné zemi, úprkem, začínající noci do doliny. V místě nedaleko kempu nám jde vstříc žena, dcera a synova dívka. Padáme si do náručí a já přemýšlím, která radost je větší. Ta naše, že už nemusíme dále sestupovat, nebo radost našich protějšků ze zdravého návratu! Teplo spacáku ve stanu je pak radostným požitkem. Do půlnoci zbývá málo, končí 27. červenec 1999.