S totálkou na Monte Aiguille

Je 11. ledna a pomalu se probírám z narkózy po operaci kyčelního kloubu.Mé oči hledí do stropu nemocničního pokoje a má mysl bloudí myšlenkami,zda se ještě budu moci opět navázat na lano a spatřit okolí skal či hor z jejich vrcholů.Totální endoprotéza kyčle je velkým zásahem do lidského těla a má obava, co bude dál mne nenechává klidným.Jsem však navyklí ze sportu se s každou překážkou poprat do splněného cíle.Po půlročním každodenním posilováním svalů nohou přichází touha to opět zkusit s lezením ve skalách.A spolulezec mne nešetří.Vybírá těžkou výstupovou cestu kolmou stěnou s drobnými převisy.Soustředěn na výstup ani nevnímám,že lezu s umělým kloubem. Sice ještě z horním jištěním,ale vše se mi daří zvládnout bez velkého zaváhání.Přichází uvolnění a velká radost. Hned lezeme další a další cesty na skály,můj sen se opět začíná naplňovat.

Je 28.srpna když opouštím kemp a svou rodinu ve francouzském horském středisku Gresse v pohoří Vercors. Usedám do auta a po patnácti kilometrech parkuji v dolině u osady la Batie. Teď mne čeká dvě hodiny pochodu strmou lesní cestou měnící se v horský chodník.Následuje tři sta metrová nepříjemná drolivá suť kamení a jsem u cíle,u úpatí skalního monumentu Mont Aiguille 2086 m.Tato stolová hora ční jako samostatný obelisk v okolní krajině pohoří Vercors. Při prvním spaření zamrazí v zádech a první slova mé ženy byly ,"Doufám,že tam nechceš lézt!"

Mont Aiguille má svou historii.Je to jeden z mála masivů,na který jde vystoupat pouze horolezecky.Už před 500 lety v době objevení Kolumbem Ameriky 1492 francouzský král Karel VIII,který byl zlákán majestátem hory,jež byla nazývána"Mons Inaccessibilis"(Nedostupná hora).Tento dobrý král shledával nápad vylézt na horu jako velmi zábavný a svěřil kapitánovi Antoniovi de Ville vedení skupiny deseti statných chlapíků,jimž pomáhal "královský lezec",což byl voják specializovaný na zteče hradeb.Tato skupina byla vyzbrojena mimo solidní rozhodností i žebříky,dřevěnými klíny a lany.My dodnes tento výstup považujeme za historický mezník-první horolezecký výstup.Bylo to skutečně poprvé,kdy byly zlézány hory pro nic,jen pro čistou radost z překonávání překážek.

Nástup do stěny udává velká železná skoba.Když k ni docházím,právě místo opouští mladá Francouzska. Je navázána na lano které míří nahoru k její kolegyni o čtyřicet metrů výše.Směr výstupu vede stěnou s drobnými stupy a chyty.Zdá se ,že to nebude těžké zvládnout i pro mne jako sólo lezce bez jištění.Na sólové výstupy jsem zvyklí a mé čtyřicetileté zkušenosti přichází vhod.Vždyť můj první sólo výstup v západních Alpách byl na vrcholky Matterhornu a Mont Blancu. Francouzky brzo dolézám a protože ony "znají" česky jako já francouzsky, nevím zda se snaží o výstup stejnou trasou jako já.Vzali to přímo do kolmé těžké stěny a mě se to zdá až příliš obtížné a chvilku zvažuji zda se nevrátit a výstup pro bezpečnost vzdát.Proto hledám snadnější směr a ten nalézám lehčím žlábkem vlevo.Brzy jsem nad oběma děvčaty o deset metrů výše a už mi dochází,že jsou v nesnázích.Visí v kolmé stěně pode mnou a nevědí si rady kudy dál.Vyndávám své lano z batohu a zajištěn skobou, spouštím lano k Francouzkám, abych jim pomohl s odjištěním a dostat se do správného směru výstupu.Když se ujistím,že už další moji pomoc nepotřebují, postupuji stěnou dál. Výstup teď udává šikmá rampa s pozůstatkem ocelového lana,fixu pro jištění.Hrozí tu uklouznutí a pád přes převisy do sto metrové hloubky.Dnes je nádherný den a sucho.S největší opatrností aniž bych se lana dotkl stoupám rampou na její konec.Tam dolézám další trojici horolezců.Na čele leze starší muž a na dvou lanech za sebou má navázánou mladou dívku a mládence.Později se dozvídám,že se jedná o otce,dceru a budoucího zetě,všichni z Grenoblu.Za touto trojicí postupuji s častým čekání na jejich odlez.Mám alespoň čas na focení.S nabývající výškou spařuji celý hřeben Vercors a jeho okolí.Po zdolání kolmé stěnky nad rampou se dostáváme k osmdesát metrů vysokému vrcholovému komínu.Místy je úzký od dvou do tří metrů,že lze využít i rozporného postupu mezi stěnami.Jinak trasu postupu udávají drobné, kolmé místy převislé stěnky.

Na konci komína čeká šikmý žlab, vrcholová travnatá plošina a vysoký nahromaděný skalní mužík.Tento vrchol je přes sto metrů dlouhý a místy i čtyřicet metrů široký.Jeho okraje po celém obvodu však spadají kolmo do doliny.Pokud se chce podívat stěnou dolů,je třeba pro bezpečnost, na její okraj ulehnout a spatříte dvou set metrovou propast.Na severu ční hory Ecrins se svými zasněženými vrcholky a na jihu pohoří Dauphiné. Radost s dosažení vrcholu s totálkou kyčle je úžasná.Spolu s Francouzi pojídáme vynesené dobroty a ač si málo slovy rozumíme,dokážeme pochopit vše co máme na mysli.Pro ně je největším překvapením můj věk šedesáti dvou let.

Cesta dolů bude po lanech.Původně jsem chtěl sestoupit stejným směrem jako nahoru,protože mé lano je dlouhé pouze padesát metrů.Je tu však snadnější místo na slanění,ale nutnost osmdesátky lana. Rád tedy přijímám nabídku ochotné francouzské trojice na společný sestup.Když se později loučíme pod stěnou Mont Aigulle zní mé jedno z mála francouzských slov MERCI !