Na střeše světa

 

Pik Korženěvské 7 105m -jižní stěna, Cetlinova cesta
Obtíž: 5a ruské klasifikace-alpským stylem

 

 
 

 

     Listy vrtulníku se daly do pohybu. S přibývající rotací přibývá  i hluku uvnitř. Mnu si ospalé unavené oči a nemohu uvěřit realitě
dnešního letu. Ještě před dvěma dny jsem byl ve Vamberku a teď letím vstříc horám o rozloze 500x400 km. Expedice Pamír 1988 se stává
skutečností. Naše letecká cesta vedla z Prahy do Moskvy a dále do Dušanbe a Džirgitalu v Tadžigistanu.
     Vrtulník se odpoutal od travnatého letiště v Džirgitalu a míří do základního tábora na ledovec Moskvin ve výšce 4 200 m. Míjíme
pastviny s několika jurtami, barevná podhůří, až se dostáváme mezi velikány tohoto pohoří. Starý Mi-8 rachotí, že není slyšet vlastního
slova. Vždyť chybí skla v oknech a dveře šly sotva zabouchnout. Mám pocit, že se každou chvíli zřítíme mezi obrovská skaliska. Piloti
jsou však profíci na svém místě. Dokážou s tou rachotinou neuvěřitelné věci. Přistáváme na moréně ledovce a jsme u cíle. Vzdálenost
5 000 km od domova se stala skutečností.
 Vše je zde mohutné a nedokáži odhadnout vzdálenosti. Údolí vytvořená Valterovým a Moskvinovým ledovcem uzavírá mohutná severní hradba
2 000m vysoké stěny Piku Komunismu 7 495 m nazývaného "Komanč". Je to nejvyšší hora tehdejšího SSSR. Na jihu ční k obloze další obr
Pik Korženěvské 7 105 m vysoký a nespočet dalších štítů přesahující 5-6 000 m nadmořské výšky. Nacházíme vhodné místo pro stany a budujeme
základní tábor. Naše parta čítá deset horolezců z Čech i Moravy.Náhlý přechod do výšky 4200m začíná působit na naše organismy.
Postavit stan trvá nejméně dvakrát déle. Někteří dokonce ještě nezačali a bezvládně polehávají a dospávají leteckou přepravu předešlých dní.Je
nádherné slunečné počasí, které nás provází vlastně celý pobyt zde na Pamíru. Nedostatek kyslíku burcuje mozek na plné obrátky. Aklimatizace
na výšku je individuální a ne každý ji prožívá stejně. V noci hlava třeští bolestí a permoníci vyměnili kladiva za palice. Jediným
pomocníkem je tableta acylpirinu. Ráno je vysvobozením. Několik dalších dní se snažíme přivyknout na výšku různými pochody po dolině a
výstupy na nižší štíty v okolí. Nikdy  však vrcholu nedosahuji ač jsem už překonal výšku pěti i šesti tisíc metrů. Permoníci vždy dali
povel zpět a nepatřím k těm, kteří chtějí dosáhnout cíle na úkor svého života. Nejlepším měřítkem dobré aklimatizace je tepová frekvence.
 Po příletu do základního tábora u mne byla 90 za minutu i v naprostém klidu. Celé tři dny trvalo než se ustálila na mých normálních 58. To
byl důkaz mé aklimatizace na zdejší výšku. Naše parta nemá žádná pravidla, žádný společný cíl. Vše záleží na každém pro co se rozhodne a
kam půjde. Nevydržím nečinnost v základním táboře a sedmý den pobytu zde hledám spolulezce na pokus o výstup Pik Korženěvské. Nikomu se
však nechce. Jen Míra a Zdeněk slibují, že vyrazí o den později za mnou.
     Abych se dobře před výstupem vyspal, scházím do 4 000m pod nástup Cetlinovy cesty. Ráno je opět dobré počasí a mne čeká nepříjemná
suťová stěna na začátku výstupu. Jeden krok dopředu, dva zpět. Teprve po asi osmi stech metrech výškových narážím na pevnější podklad a
skálu. Docházím do výšky 5 100 m. Zde bývá místo pro 1. výškový tábor. Stavím lehký stan a pouštím se do vaření. Nejvíce tělo potřebuje
tekutin, denně aspoň pět litrů. Je zde velmi nízká vlhkost vzduchu a tělo se velmi rychle dehydruje. Dnes jsem vystoupal 1 100 m a jsem v
pohodě. Na večer dochází Míra se Zdeňkem. Další náš výstup bude už společný. S prvními paprsky slunce vycházíme strmou dolinou na pokraj
zdejšího ledovce. Na jeho zlomu obouváme stoupací železa. Teď už to bez nich nepůjde. Ledovec je rozpukán, ale trhliny jsou dobře vidět,
neboť je nepokrývá čerstvý sníh. Překročili jsme čáru věčného sněhu a míříme do sedla 6 200 m. Je tu však málo místa na postavení stanů a
nezbývá než pokračovat výše. Čeká nás nejtěžší místo výstupu. Sto metrů kolmé skalní stěny. Kluci už se do ní pustili s plnou chutí. Já
ještě odpočívám a pozoruji nádherná panoramata okolí. Čas běží a nezbývá než vyrazit. Stěna je nepříjemně zvětralá, ale visí tu stará
fixní lana a když je nejhůře chytám se i za ně. Námaha a výška brzy vykonávají své. Nemohu popadnout dech a stále si opakuji, pomalu,
pomalu vždyť nejsi v Adršpachu. Dolézám na konec stěny a padám únavou zády na sněhovou plošinu. Mžitky mi běhají před očima až usínám.
 Chlad mě probouzí a tak se vracím do reality. Úplně jsem se vyděsil při pohledu na tu propast pode mnou. Vystupuji sněhovým hřebenem do
výšky 6 400 m. Kamarádi už měli obavy, kde vězím. Mají už postaven stan a navařený čaj. Plnými doušky lokám až se mi síly začínají vracet
Dnes jsme to trochu přepálili. 1 300 m převýšení jen za jediný den je skutečně moc. Stavím stan a po doplnění potřebných tekutin
ulehám k spánku. Venku začalo se západem slunce vydatně mrznout a objevil se silný vítr. Ještě po půlnoci, kdy musím vykonat potřebu
a opustit teplo spacáku, svítí hvězdy. Ráno se nestačím divit,když spatřím vedle sebe navátý sníh, zřejmě větracím okénkem stanu. Proto
mi byla v noci taková zima. Nevadí, nemusím před stan pro něj na vaření. Venku mrzne jen praští. Navlékám na sebe co tu mám, do batohu
pití a trochu jídla a vyrážím na poslední úsek výstupu. Je to dlouhý sněhový hřeben s převýšením 700m. Spolulezci ještě vaří, ale vím, že
jsou rychlejší a brzy mne dostihnou. Stejně celý výstup postupujeme sólo a lano jsme nepoužili. I následující hřeben se zdá být snadnější
Výška však působí problémy. Jsem po každých pětadvaceti krocích nucen zastavit a minutu se vydýchat. To se stále monotóně opakuje.
Ani jsem nepostřehl, že doliny a okolí zaplavily bílé kupy mraků. Dochází mne Míra a spolu pokračujeme tou nejtěžší chůzí mého života.
Chvílemi mraky zahalují i nás. Na jednu stranu je dobře, že nevidíme jak daleko je ještě vrchol. Náhle se mraky trhají a je už jasné, že
nebude kam stoupat. Na obrovský sněhový vrchol nejprve dochází Míra Klínovský z Jablonce, pak mé unavené tělo a za několik minut i Zdeněk
Šlachta z Ostravy. Padáme si do náručí, děláme vrcholová fota a já dojetím roním slzy radosti. Nikdy bych nevěřil, že vystoupím na
vrchol 7 105 m vysoký. Vždyť můj nejvyšší vrchol byla doposud Musala 2925 m. Škoda, že okolí halí husté kupy mraků, prý zde bývá vidět
i Nanga Parbat v Himaláji. Ale člověk má být spokojený i s tím co má.
Díky Pamíre !


                                                    
Scan10005.jpgScan10044.jpg

 
Scan10065.jpgScan10067.jpgScan10070.jpg