Fisura alabastra - Modrá spára

Costila 2 490 m, výška stěny 600 m, obtíž. VI A2-UIAA.

Expres-Balt Orient supí horskou železnicí k sedlu Predeal v rumunských horách Bucegi. Brzdy zajiskří ve stanici Sinaia a z vagónu se vyvalí obrovské batohy s našinci. Je nás šest a naším cílem jsou horolezecké výstupy ve zdejších horách. V horském středisku Bušteni opouštíme civilizaci a horskou pěšinou stoupáme na útulnu Costilei ležící ve výšce 1760m. Je to volně přístupná, neobhospodařovaná chatka na úpatí zdejších stěn. Oddychneme si až u jejich dveří. Dřina s vynáškou batohů je u konce. Dnes máme odpracováno. V chatce je prázdno a tak si každý vybírá tu postel, která se mu zdá být ta pravá. Pomalu se zabydlujeme a máme radost, že jsme zde sami. To až do chvíle, kdy do dveří vrazí Rumun bledý jako stěna. Nesouvisle mumlá rumunštinu a gestikuluje rukama. Moc si nerozumíme, ale pochopili jsme, že žádá o pomoc. Jeden z nás zůstává v chatě hlídat věci a ostatní následují Rumuna. Prodíráme se klečí až pod skalní věž Tankul Askutit, kde se nám naskýtá neradostný pohled. Na zemi pod úpatím stěny leží dvě osoby bez známky života. Kolem zmateně pobíhají rumunští horolezci a snaží se o oživení mladíka a dívky. Muž je očividně na pravdě Boží a tak se snažíme zajímat spíše o dívku. Je s námi i doktor Ludva, sice stomatolog, ale znalosti má. I na něm je vidět první setkání se smrtí v horách. Zjišťuje důležité funkce těla a po zatažení víček krásných očí smeká kulicha z hlavy. Nastává hrobové ticho nás všech. I zde je naše snaha již marná. Oba mají po pádu ze stěny až na zem zlomené páteře. Neradostný konec mladé dvojice z Brašova a pro nás smutný začátek vysněné dovolené v horách. Pomáháme sestrojit nosítka a s transportem postižených sestupujeme do údolí. Je to strastiplná cesta bujnou vegetací, plná dřiny a smutku. Oddychneme si až v údolí, kde se loučíme s Rumuny a vracíme se zpět do chatky. Ten večer zmizely všechny zásoby rumu na celý pobyt.

Následující den jsme deprimováni  předešlými  událostmi,  že jen stěží dokážeme zkusit vystoupit malou stěnkou za chatou. Teprve třetí den jdeme zkusit lézt, a to do stěny, ze které došlo k pádu. Naše zvědavost je silnější než strach. S Jiřím a Ferdou dolézáme až k místu, kde je   stopa   po   vytržené   skobě. Vysvětlení je prosté. Prvolezec měl pád a strhl i druholezce, skoba nevydržela a došlo k pádu na zem z výšky 50m. Stěnu dokončujeme se smíšenými pocity. Následující dny lezeme jen méně významné stěny a je nám jen útěchou průstup "Spárou mnoha tužeb na Orlí stěnu". Náš plán na výstup nejtěžší rumunskou spárou Fisura alabastra hatí počasí, a tak se vracíme domů.

O rok později stojím spolu s Ferdou a Ďurim pod stěnou Askutitu. Na její stěně visí nová pamětní deska dvojici rumunských horolezců. Nepřijeli jsme však vzpomínat, ale pokusit se o to, co se nám nepodařilo loni. Výstup nejtěžší stěnou Rumunska. Pohoří Bucegi tvoří konglomerát. Vápenec, do kterého kdosi zasadil žulové valouny ohlazené jak z říčního potoka. Velmi nepříjemný lezecký materiál. Když valoun žuly vypadne, zůstane jamka a stává se klouzavým stupem. Chceme mít jistotu a tak jeden den věnujeme sestupové trase. V opačném směru stoupáme zasněženým žlebem na vrchol Costily 2 490m. Počasí opět nepřeje. Na vrcholu zuří vichřice 120km/h. Přesto přecházíme na další vrch Caraiman, kde k obloze ční 25m vysoký pomník padlým obětem světové války. Scházíme na chatu stejného jména a chatař nevěří vlastním očím, kdeže jsme se tam vzali. Jsme pohoštěni a chatař nás nechce pustit dál do údolí, pak ale rezignuje při vzpomínce, že jsme v tom počasí dokázali přejít vrcholy. Scházíme do Sinai a vracíme se zpět na chatku Costilei. V noci napadl na hřebenu sníh, výrazně se ochladilo a přesto nás touha po výstupu přivádí pod stěnu Costilei. Jen Duri ztratil odvahu k výstupu při pohledu na klikatící se spáru 600m vysokou stěnou. Vrací se zpět na chatku a já spolu s Ferdou tra-verzuji stěnou pod začátek "Modré spáry". Hornina v těchto místech přechází z tmavé šedi do modra a spára sama září modří až k vrcholu. Čeká nás perný výstup. Spáru přerušuje několik převisů, ze kterých visí píšťaly rampouchů. S přibývajícími paprsky slunce se ulamují a naše přilby dostávají plné zásahy. Místy spárou nelze lézt volně a tak přichází na řadu umělé pomůcky. Mnohdy visí naše těla ve smyčkách lan a volně se pohupují nad stále se zvětšujícím prázdnem doliny. Je to veliká dřina a zároveň pavouci práce. Mnohdy se mi hlavou honí pořekadlo "Kdybych to byl bejval věděl, tak bysem sem nejval nechodil-není lepší hrát tenis a popíjet šampá-ňo s paní doktorovou?". Vše však má svůj konec - i tato těžká spára končící obrovským převisem. Poslední délka vede krásnou exponovanou stěnou a stává se višní na dortu. Jsme po deseti hodinách velké lopoty na konci výstupu. Je 16. června 1982 a naše vášeň výstupu má konečnou při stisku rukou na vrcholu. Čeká nás sestup sněhovým žlebem, návrat na pevnou zem a ú-tulnost chaty. Duri nám jde v ú-strety a zubí se jak pes na kost. "Dostal jsem ho!" Při jeho návratu na chatku načapal zloděje. Měl už naše věci, spacáky, vařiče a jídlo pěkně v ranci. Měl však i smůlu, neboť narazil na synka z Valašska a Ďuriho lopaty mu daly co proto. Následující den scházíme oslavit výstup do Sinai a pak půlnočním Balt-Orient-směr Československo.